Příjmení Mojžíš patří k neobvyklým a nepříliš početným. Jeho vznik je současně jasný i zamlžený. Je zřejmé, že je odvozeno od biblické postavy, jak a proč se stalo českým příjmením ale netušíme. Na první pohled se nabízející spojení s židovským původem nositelů je zavádějící. Tam kde ho nacházíme v historickém kontextu, je to téměř vždy v prostředí křesťanském, zřetelně nežidovském. V těch několika záznamech, kde jde zjevně o osobu židovského původu, se jedná o nesoustavné užití v pozici příjmení, ve skutečnosti spíše přizpůsobení tradiční formy židovských jmen X syn Y – např. “Daniel Mojžíš” namísto “Daniel syn Mojžíšův”.
Podle oficiálních údajů k roku 20171Po tomto roce přestalo Ministerstvo vnitra ČR publikovat statistické souhrny příjmení. žilo v Česku asi 900 mužů (všech věkových kategorií včetně nejmenších) nesoucích příjmení Mojžíš v nějaké variantě (tj. včetně Možíš, Mojžiš, atp.). Asi 150 z nich na Moravě a ve Slezsku, většina pak v Čechách, a to zejména středních, severovýchodních a severozápadních. Po vyloučení určitého počtu případů (zejména formy Mojžiš), u nichž se jedná o přenos ze Slovenska v nedávné minulosti v době společného státu, se vynoří jedna z klasických a klíčových otázek genealogie. Povstalo toto nepříliš četné a dosti specifické příjmení z jediného zdroje, nebo se v českých zemích historicky objevilo na více místech nezávisle na sobě? Jinak řečeno, jsou všichni jeho nositelé genealogicky na nějaké úrovni spojeni, nebo se jedná o několik “rodin”, mezi nimiž neexistují žádné vztahy ani hluboko v historii?
Podobnou otázku zde zkoumáme opakovaně na více různých příjmeních s vazbou na výskyt genetické otcovské linie yDNA definované sdílenou haploskupinou R1b-U198. Tato linie je aktuálně testy doložena u dvou genealogicky (prozatím) vzájemně nepropojených větví příjmení Mojžíš. Protože obě větve jsou doloženy do 2. pol. 17. st., sahá spojení mezi tímto příjmením a linií U198 zjevně přinejmenším 400 let zpět. Naším cílem bude kombinací klasického pátrání v písemných pramenech a genetického testování sestavit co nejucelenější genealogii těch větví Mojžíšů, které sdílejí danou otcovskou yDNA linii. V souvislosti s tím se budeme zabývat historií tohoto příjmení včetně záležitosti jeho unikátního nebo naopak vícečetného zdroje.
Nejstarší výskyt – do konce třicetileté války
První nám známý záznam příjmení Mojžíš se váže k roku 1416 . Objevuje se mezi v Jihlavě uloženými popravčími a psaneckými zápisy, konkrétně v protokolu z výslechu člena družiny lapků, která pracovala ve službách Viléma z Pernštejna. Tato ozbrojená skupina působila v překvapivě širokém prostoru, jedna z jejích “jízd”, tj. loupežných výprav, vedla až k Vratislavi. Vyslýchaný lapka na mučidlech uvedl, že dvou jízd, k Prešpurku [Bratislavě] a Trnavě, se zúčastnil jakýsi Janek Mojžíš. Bohužel není možné o Jankovi vyčíst žádnou podrobnější informaci. Není známo ani to, kde přesně byl výslech prováděn a zápis vznikl. Jak už ale bylo řečeno, společenstvo operovalo široko daleko a ze zápisu vyplývá, že jednotliví členové měli rozmanitý původ. Určitý význam tu ale může mít spojitost s panem z Pernštejna.
Na přelomu 15./16. st. totiž narážíme na příjmení Mojžíš v Bystřici nad Pernštejnem, městečku položeném na starém pernštejnském panství, z nějž tento rod započal svou cestu na vrchol. Vzhledem k ojedinělosti příjmení se tato souvislost přes Pernštejny jeví jako ne zcela náhodná, jde však jen o slabou stopu, na které nelze budovat ambiciózní teorie. V každém případě ale víme, že kramář Jiřík Mojžíš byl v roce 1497 bystřickým konšelem, k roku 1500 je uveden mezi zdejšími purkmistry a roku 1503 opět mezi konšely . Naneštěstí se jedná jen o vzácný informační záblesk, nemáme doklady potvrzující, že by se Mojžíšové zdržovali v Bystřici nebo okolí i dále v průběhu 16. st., nemůžeme ale ani prohlásit, že odtud zmizeli.
Najdeme je ale na jiném místě a opět tu je jedna zajímavá byť málo průkazná souvislost. Roku 1521 vedla Kateřina Mojžíška, kramářka z Nového Bydžova, spor s pražským kupcem Melicharem o dlužnou částku za nákup zboží. Ze zápisu se dozvídáme, že dříve žila a provozovala se svým manželem krámec v Hradci [Králové]. Někdy po jeho smrti prodala dům v Hradci a přesunula se do Bydžova. Z jiných pramenů víme, že v Bydžove žila ještě přinejmenším v roce 1543, stejně jako její synové Jakub a Jan a dcera Dorota. Za pozornost stojí kramářská živnost Kateřiny a jejího manžela, shodná se způsobem obživy bystřického Jiříka Mojžíše. Tato jednotlivost je příliš slabým pojítkem, abychom na jeho základě mohli činit solidní závěry, rozhodně však navozuje zajímavé možnosti k úvahám.
Tím jsme se ocitli v oblasti východních Čech a Polabí, kde v budoucnosti bude koncentrace Mojžíšů vůbec nejvyšší z celého Česka.
Už v roce 1625 je matričním zápisem doloženo narození Magdaleny, dcery Jana Mojžíše v Jičíně. Dále matriky od druhé poloviny 17. st. zaznamenávají mnoho Mojžíšů v široké oblasti od východočeské Jaroměře k Nymburku v Čechách středních a odtud na jih přes Čáslav až dolů k Chotěboři na pomezí Vysočiny. K roku 1681 se váže svatba Václava Mojžíše v Lužci nad Vltavou poblíž Mělníka, kde se mu o rok později narodil syn Jan. V dalších desetiletích jsou Mojžíšové hojně doloženi v Černoučku, Straškově a dále v prostoru Roudnice nad Labem a Litoměřic. V 2. polovině 17. st. se objevují Mojžíšové v matrikách v jihočeské Branné u Třeboně. A v roce 1702 se vdávala Lidmila Mojžíšová v Hostivaři u Prahy.
Tento roztříštěný obraz jen dokreslují skoupé údaje z dalších zdrojů. Komenský ve svém spisu Historie o těžkých protivenstvích církve české uvádí Jana Mojžíše, správce (rozuměj kněze) utrakvistického sboru v Městci Králové, jehož i s manželkou v jejich domě upálili katoličtí žoldnéři obsazující zemi po bitvě na Bílé Hoře. Další duchovní, František Mojžíš, byl v letech 1611 – 1619 evangelickým farářem v Petrovicích u Sušice a ještě jeden, tentokrát katolický farář Ondřej Mojžíš, se ujal služby v Hořovicích při obnově katolické církevní správy po roce 1620. Z poznámky na deskách jistého kodexu se pak dovídáme, že ho Jan Burian Šlechta Mělnický daroval r. 1632 Janu Mojžíšovi Hostounskému v Louňovicích kousek východně od Říčan. Původ tohoto Jana je tedy podle všeho třeba hledat v Hostouni poblíž Kladna. Roku 1572 byla napomínána Ludmila dcera Jakuba Mojžíše kdesi v okolí Tábora pro milostné obtěžování místního děkana podobojí [10]. Nakonec z druhé poloviny 16. st. století víme o kožešníkovi Janu Mojžíšovi, majiteli domu v Pardubicích.
Po třicetileté válce
Pohled do dvou klíčových pramenů pro zkoumání populace Čech po třicetileté válce (1618–1648) – Soupisu poddaných podle víry (1651) a Berní ruly (1654) – ukáže čtyři oblasti, v nichž je v rozháraném období těsně po skončení tohoto katastrofického konfliktu příjmení Mojžíš jasně doloženo. Nejpočetnější výskyt je v oblasti mezi Českou Skalicí a Úpicí, dále ho nacházíme v prostoru mezi Vysokým Mýtem a Lanškrounem, v okolí Žatce a Loun a nakonec u Rokycan a Hořovic. Geografický rozptyl těchto oblastí vzájemné spřízněnosti Mojžíšů jistě nenapovídá, současně ji ale ani nevylučuje.
Čtení církevních matrik, z podstaty přirozeně nejvýznamnějšího genealogického pramene, odhaluje ještě komplexnější situaci. Zde je ale nutné předeslat, že v 17. století nejsou matriky v žádném případě zdrojem, který by poskytoval úplný obrázek. V mnoha venkovských farnostech se začaly vést teprve koncem století, a to často nepříliš spolehlivě. Řada jich navíc podlehla zkáze v průběhu válečných tažení, jež Čechami prošla ve století následujícím. Neméně důležitý byť v budoucnu aspoň teoreticky napravitelný fakt je, že vytěžení údajů matrik je časově nesmírně náročná práce a v tuto chvíli byla aspoň do nějaké míry propátrána jen relativně malá část z celkového množství farností.
Jak vidno, po roce 1600 se příjmení Mojžíš objevuje bohatě a na mnoha místech, v podstatě ve všech významných a starobylých sídelních oblastech Čech. V 17. st. bylo příjmení doma také na Moravě, tu však prozatím ponecháme stranou. Výše uvedený přehled známých údajů přitom dovoluje snad jediný závěr. Totiž že pokud měli Mojžíšové jeden společný původ, musel, vzhledem k jejich geografickému rozptylu, sahat dosti daleko před rok 1600. Prudká “exploze”, jež by je během krátké doby rozptýlila tak široko a daleko je totiž sice hypoteticky možná ale nepříliš pravděpodobná. To platí i pokud nebudeme brát v úvahu ty z nich, kdo působili jako duchovní, jejichž působiště se řídila potřebami církve.
S přihlédnutím k zřejmým omezením písemných pramenů je jedinou možností (aspoň částečného) vyjasnění otázky vzájemného příbuzenství mezi Mojžíši z různých koutů Čech využití genetiky v podobě analýzy Y-chromozomu.
R1b-BY729 Mojžíšové
V tomto okamžiku byli testováni, nakolik nám je známo, pouze tři Mojžíšové. Přesněji řečeno se ve dvou případech jedná o příjmení Moses, poněmčenou variantu jména. Navíc u těchto dvou jde o bratry, tudíž srovnání jejich testů je zajímavé hlavně z hlediska technických aspektů testů (otázka míry mutačních rozdílů mezi blízkými příbuznými), pro zkoumání širší genealogie Mojžíšů jsou fakticky testem jediným. Jeden z těchto testů byl proveden technologií BigY 700 od FamilyTreeDNA s výsledkem, že se jedná o linii vycházející z haploskupiny BY729. Další z testů (Mojžíš) zkoumal jen 37 STR pozic, jeho blízkost k testu předchozímu je však tak těsná, že bez jakýchkoliv pochyb patří ke stejné otcovské linii.
Pro testované jsou k dispozici papírové genealogie, z nichž jedna vede k Burianu Mojžíšovi narozenému kolem r. 1650 patrně v Ohnišťanech (mezi Novým Bydžovem a Hořicemi) a druhá k Václavu Mojžíšovi narozenému kol. 1678 a doloženému střídavě (z důvodu jeho obživy) u Červených Janovic (jižně od Kutné Hory) a v Záboří nad Labem. Zatím se nepodařilo linie genealogicky spojit, z dostupných informací lze ale dovodit, že se s největší pravděpodobností stýkají jednu či nejvýše dvě generace před výše zmíněným Burianem.
Burian Mojžíš byl polním mistrem (ovčákem), jako takový působil např. v Humburkách u Nového Bydžova. U jednoho z jeho synů, Františka, je doložen stejný způsob obživy, nacházíme ho ale značně dále na jih jako šafáře v Ostružnu poblíž Chotěboře. Odtud pak v roce 1742 odešel s většinou své rodiny do Münsterbergu (dnes Ziębice) ve Slezsku jako jeden z několika tisíc českých evangelíků, kteří v té době emigrovali do Pruska za náboženskou svobodou. Z jeho potomků se později stali občané Německa, část z nich je jimi dodnes, další část se po 2. sv. válce vrátila do Čech. Václav Mojžíš, od něhož vychází druhá testovaná linie, byl hajným. On a jeho potomci zůstali v Čechách a až do přelomu 19./20. st. žili v prostoru mezi Kolínem a Sázavou. V tomto období se pak někteří z nich rozešli do vzdálenějších míst, jedni do jihozápadních Čech, další do severozápadních, ještě jiní do USA.
Je prakticky jisté, byť zatím nepotvrzené písemně ani geneticky, že další Mojžíšové, kteří jsou od 2. pol. 17. st. v hojném počtu zachyceni matrikami v širokém prostoru mezi Hořicemi na severu a Chotěboří na jihu, patří ke stejnému rodu jako tyto dvě linie. Silným i když nepřímým dokladem je fakt, že mezi nimi znovu a znovu nacházíme ovčáky případně hajné. Sdíleli také podobné osudy včetně emigrace do Slezska, kam odešla vedle Františkovy rodiny řada dalších Mojžíšů.
Zajímavé je, že Berní rula ani Soupis poddaných žádné Mojžíše v tomto prostoru neznají. Pro jeho část jižně od Labe je to v souladu s obrázkem prezentovaným matrikami, z nichž docela jasně vyplývá, že se tu začali objevovat až kolem přelomu 17. a 18. st. Je nepochybné, že severně od středního Labe se nacházeli už dříve, naneštěstí právě tato oblast za třicetileté války nesmírně utrpěla a ve většině jejích farností byly matriky založeny pozdě a vedeny neřádně. Nicméně nakolik lze s přihlédnutím k jejich stavu posoudit, zdá se, že nejstarší matriční záznamy o Mojžíších se tu váží k okruhu kolem Hořic a sahají do 60. let 17. st.
Hořice samotné leží asi 30km vzdušnou čarou od České Skalice, v jejíž blízkosti, jak už víme, zachytili řadu Mojžíšů jak Rula tak Soupis. Matriky jejich přítomnost v oblasti nejen potvrzují, díky nim se dozvídáme dokonce o několika dalších členech rodu, kteří ani v Rule ani v Soupisu zaznamenáni nejsou. Nejstarší zápisy o Mojžíších tu sahají do 30. let 16. st. (Choustníkovo Hradiště) a z údajů o úmrtích lze u některých dopočítat narození v letech 1570 – 1580. Celkově mezi Českou Skalicí, Choustníkovým Hradištěm a Úpicí nacházíme nejméně 13 dospělých Mojžíšů generace narozené mezi lety 1610 – 1630. Jedná se o jasně nejvyšší (dosud známou) koncentraci tohoto příjmení v první polovině daného století.
Samotná relativní blízkost k Hořicím by naznačovala možný příbuzenský vztah mezi Mojžíši z obou oblastí. Fakt, že většina z těch žijících poblíž Skalice byla ovčáky (polními mistry) podobně jako Mojžíšové od Hořic z možného příbuzenství činí prakticky jistotu. Bohužel zatím se nepodařilo tento vztah skutečně prokázat na základě písemných pramenů či genetiky. Při vědomí, že možnosti písemných pramenů tu jsou téměř na samé hranici, nezbývá než doufat, že téměř-jistotu změní v jistotu úplnou někdy v budoucnu testování Y-chromozomu žijících Mojžíšů.
Přijmeme-li tento příbuzenský vztah, vyvstane otázka, jak si ho představit v historickém rámci. Na první pohled by mohlo odpověď dát svědectví Soupisu poddaných a Berní ruly, které pro roky 1651 / 1654 vědí o řadě Mojžíšů u České Skalice zatímco v celém dalším prostoru od Hořic po Labe po nich není stopy. Z toho by se dalo usuzovat, že jejich přítomnost na Hořicku a dále k jihozápadu nakonec až u Chotěboře byla důsledkem postupného stěhování některých příslušníků rodu započatého nejdřív v druhé polovině 50. let 17. st. Tento model ale není nutně jedinou přípustnou možností. Jak bylo řečeno, matriky dokládají, že Rula a Soupis nezachycují všechny Mojžíše z Českoskalicka. Nelze proto vyloučit možnost, že podobně nezachytila ani některé další, kteří už v té době mohli být přítomni na Hořicku. Určitým argumentem pro tuto variantu je skutečnost, že ačkoliv v matrikách vidíme Mojžíše na Českoskalicku poměrne podrobně, nepodařilo se zatím ani v jednom případě spojit některého z nich s někým tohoto příjmení z okolí Hořic, Bydžova a podobně. Stále ale platí, že může jít jen o důsledek mezer v dochovaných matrikách.
Prusko po 1730
Jak bylo uvedeno výše, František Mojžíš syn Buriana emigroval i s rodinou v roce 1742 do pruského Slezska. Nešlo o ojedinělou individuální akci, František odcházel na “pozvání” pruského krále Friedricha II. Už ve 30. letech 18. st. utíkalo nemálo tajných českých evangelíků za hranice do Saska případně dále do Pruska. Na počátku 40. let pak Friedrich porazil rakouské armády Marie Terezie a získal pro sebe do té doby české Slezsko. Zatímco jeho vojsko okupovalo část severovýchodních Čech, nabídl tento velký pruský král a ochránce protestantů českým utrakvistům možnost vystěhování do jeho zemí, zejména do nově připojeného, válkami zdevastovaného Slezska. Tuto nabídku využilo přes 10 tisíc Čechů, kteří se vydali za novým životem ve svobodě – kromě útlaku náboženského se zbavili i jha poddanství.
Ve Slezsku postupně vzniklo několik českých kolonií, tedy vsí osídlených výhradně nebo téměř výhradně českými exulanty. Tři nejvýznamnější byly (Fridrichův) Tábor (zal. 1749), (Fridrichův) Hradec (17) a Husinec (17). Každá z nich dostala do vínku jednoho Mojžíše – Jana, Jakuba a Jiřího. Jednalo se o bratry, syny Františka Mojžíše šafáře z Ostružna.
Podrobněji o životě Mojžíšů
Velký význam tu má i osobní status členů rodu. Vysoká mobilita u Mojžíšů patrná nebyla při silně utužených poddanských poutech v období tzv. 2. nevolnictví rozhodně běžná. Na druhou stranu však ovčáci patřili ke stěhovavým povoláním z principu profese a nebylo výjimečné, že si vrchnosti navzájem vypomáhaly poskytováním určitých specialistů. Množství lokalit, na nichž se objevují, stejně jako zjevná krátkodobost pobytu v mnoha z nich však přeci jen naznačují, že měli Mojžíšové značnou volnost pohybu, tj. že se patrně jednalo o lidi osobně svobodné. Tato domněnka je v některých případech i potvrzena matrikami, kde se např. u příležitosti sňatku uvádí, že se jednalo o svobodného (ve smyslu osobněprávního postavení – liber) muže pojímajícího za manželku svobodnou dívku.
- 1Po tomto roce přestalo Ministerstvo vnitra ČR publikovat statistické souhrny příjmení.
[10] Thir, Karel. Kulturně historické drobnosti z archivu Táborského, Český lid XVII., 1908