Rudolf Moses: První návštěva Tábora

Rudolf Moses: První návštěva Tábora

Tento článek byl původně psán pro Exulant.

Moje seznámování se s Velkým Táborem, Starým Táborem, Čermínem a dalšími vesnicemi.

Narodil jsem se r 1948 v Československu, v malé vesnici Vrbice u Bezdružic. Vesnice měla všeho všudy 19 popisných čísel a zakrátko jen 18, když to nejnovější, trochu stranou od ostatních, vyhořelo. Rodiče se zde usadili začátkem roku 1946 na zemědělské usedlosti s přídělem 9 ha zemědělské půdy. S řadou dalších rodin v této vesnici, ale i okolních (Lestkov, Hanov, Zhořec, Kohoutov, Pačín, Kamýk, Loučky, Milkov) se vrátili do vlasti svých předků z bývalého pruského Slezska, resp. Polska (po 1. sv. válce).

Do školy jsme, my školou povinní, začali chodit do Hanova, kde byla ještě klasická jednotřídka pro 1. až 5. ročník, s jedním učitelem. Jelikož i tak malá vesnice jakou je Vrbice byla tehdy samostatnou obcí, dostala po roce 1948 i svoji obecní knihovnu. Tu jsme jako děti občas (zvláště v zimě) využívali k zapůjčení si knih. Fond knihovny byl ovšem početně a hlavně tematicky velmi omezený. Několik knih pro děti, které byly velmi  brzy přečtené a pak jsme probírali další, co by nás zaujalo.  Samozřejmě vybavení knihovny bylo bohaté na „povinnou“ literaturu, jako byly spisy Stalinovy, jeho životopis (Leninovy spisy si nevybavuji), Gottwaldovy, dále třeba Ostrovského kniha Jak se kalila ocel (i na ni v nouzi došlo, na spisy ne) a potom, pro zdejší zemědělce velmi přínosná odborná literatura od Mičurina, další pak o novém sovětském způsobu pěstování kukuřice či zvyšování užitkovosti dojnic podle sovětského vzoru a podobně (vše naprosto nedotčené). A vzpomínám si ještě, že tam bylo asi třísvazkové dílo (román!) o zúrodňování celin, plné závazků k tomu či onomu sjezdu KSSS nebo výročí revoluce.

Zřejmě taktéž povinným vybavením byly i knihy od Aloise Jiráska. A ty mne zaujaly. To už jsem věděl z vyprávění v rodině něco o tom, že rodiče přišli (a jak) z Tábora, něco i o Čermíně, Táburku (v tamější mluvě, jinak Malém Táboře), Milenčíně, Utratě. Chodili jsme také do shromáždění baptistického sboru v Pačíně a bylo mi jasné, že pobyt v cizině (pro mne to už byla cizina) souvisel s vírou mých rodičů a dalších, kteří do shromáždění chodili. Vnímal jsem i výrazné odlišnosti v řeči mezi reemigranty a dosídlenci, pocházejícími z Čech, kteří, sice v menšině, ale také byli v uvedených vesnicích usazení. Nejvíc jsem toto vnímal asi prostřednictvím učitele, který nám, „Polákům“ (tak nám občas také říkali), dal znát, že naše čeština je někdy podivná.

Přes všechnu rozvláčnost děje a někdy až malířskou květnatost Jiráskových knih jsem u nich vydržel a během 4. a 5. třídy všechny v knihovně dostupné přečetl. Probudily můj zájem o historii a navíc, když jsem narazil v knihách Skaláci, Skály, F. L.Věk, Temno, na děj, kde byli zmíněni tajní evangelíci, podvědomě jsem věděl, že to je téma, které nějakým způsobem souvisí s rodiči a dalšími reemigranty a vlastně i se mnou.  Tehdy jsem neřešil, nakolik Jirásek vycházel z historických reálií, bral jsem to v podstatě jako skutečnost, která se stala.  Až později jsem zjistil, že něco z toho je (a musí být) autorova licence, ale také, že základní kostru tvoří doložitelné události i osoby.

 V době mých studií na VŠ jsme během hlavních prázdnin měli i další povinnosti jako terénní cvičení či odbornou praxi. Tak se stalo, že v roce 1970 jsme dostali nabídku výměnné praxe s vysokou školou ve Vratislavi. Shodou okolností šlo o práci na okraji města, při opevňování koryta řeky Šlenzy. Napadlo mne, že by to mohla být příležitost podívat se některý víkend do Velkého Tábora, vzdáleného od Vratislavi asi 70 km po silnici E 12 na východ. Podle možností také navštívit Starý Tábor, Čermín. Požádal jsem otce, aby mi dal nějaké informace pro orientaci, když žádné podrobnější mapy u nás nebyly a nebylo jisté, zda se mi podaří mapu turisticky nezajímavého území v Polsku sehnat. Dostal jsem od ruky načrtnutou mapku se zákresem vesnic a cest, hlavní silnice z Wroclawi.  Ještě mi řekl, kde v Táboře bydleli a na koho se mám obrátit o pomoc. Alespoň o zapůjčení kola, protože pěšky by to byl dost problém zvládnout více míst než jenom vlastní Tábor. Na místě jsem to pak rychle pochopil.

Pracovali jsme od pondělí do sobotního poledne, takže na cestování zbývala pouze neděle. Zjistil jsem si autobusové spojení do Bralina a podle něj také to, že mi na místě zbývá nejvýše 5 hodin času mezi příjezdem a odjezdem. Po vystoupení v Bralině jsem vyrazil do Tábora, což je asi 2,5 km ke kostelu. Nejprve na hlavní třídu vyhledat dům Rybolových a poprosit o zapůjčení kola. Pan Rybol byl spolužákem otcovým z táborské školy a přátelili se (už v době 1. sv. války v Táboře tedy Poláci, byť ojediněle, byli). Nebylo jisté, zda tam ještě budou bydlet, ale zastihl jsem je.  Uměli ještě česky, ale hned na začátku rozhovoru mi důrazně naznačili, abych mluvil potichu, ať nikdo neslyší, že mluvíme česky, a odvedli mne raději do domu. Když zjistili, kdo jsem, velmi ochotně mi kolo půjčili s upozorněním, abych se jinde raději rozhovorům vyhýbal. A tak jsem vyrazil, nejprve na Starý Tábor. Pro tuto cestu jsem očekával nejvíc problémů s orientací. Byl jsem informován, že místo se nachází v lese a přístup je tam možný jenom po lesních cestách. Baldovický les začíná hned u Velkého Tábora po překročení silnice a předpokládal jsem, že za 25 let už může být situace trochu jiná. Navíc otec mi zakreslil jen tu správnou lesní cestu, kterou byli zvyklí používat oni, ale ty další už ne. A ono těch cest tam hned na začátku bylo více. Vybral jsem jednu, která byla poblíž táborského hřbitova za silnicí a vyjel. Zakrátko jsem vjel do jemného písku a na šlapání to bylo hodně znát. Hned jsem si vzpomněl, že reemigranti v Čechách měli raději kola na „balonech“, jak říkali. Považovali je za lepší právě kvůli pohybu v písčitém terénu. A také, co je to „pioch“ (polsky písek), který jim hodně ztrpčoval hospodaření (snižuje výnosy). Nejel jsem tedy cestou, kterou návštěvníci používají dnes. Z hlavní silnice odbočí u Slupi na sever na Marcinki (a dále Kobylí Horu nebo Ostřešov), po 3 km narazí na výraznou a dobrou lesní cestu vpravo a pak je to necelý kilometr lehké chůze. Nevěděl jsem, kde přesně hledat a hlavně co na místě zbylo po původní vesnici, jak vypadala zástavba. Věděl jsem o přestěhování vesnice (někdy v 2. pol. 19. stol.), že tím se z původního Velkého Tábora stal Starý Tábor. Že původní vesnice byla dřevěná a že většinu dřeva si Češi postupně odvezli do nové vesnice pro vedlejší stavby nebo na topení. Co tedy mohlo zůstat na místě? Kupodivu mne vybraná cesta dovedla na místo a celkem rychle jsem to poznal, tedy alespoň malou část. Našel jsem v lese vedle cesty malý, ještě ne zcela zarostlý palouk, na kterém se vyjímal velký  kámen s nápisem „STARÝ TÁBOR 1775“ a v jedné části zpustlý malý hřbitov, patrný podle několika pravidelně uspořádaných prostých zemních hrobů, tu a tam porostlých plazivou rostlinou, bez jakéhokoli označení. Pouze jediný hrob se vyjímal svou úpravou lemovací zídkou a kamennou pamětní deskou. Byl to hrob asi nejvýraznějšího faráře táborského evangelického sboru Josefa Kačera, působícího zde v letech 1829 až 1871. Zemřel na začátku roku 1871, 5 let před stěhováním Tábora na nové místo. Usoudil jsem, že pamětní kámen s datem 1775 je zřejmě v místě, kde stával dřevěný kostel, uvedený rok mi ale jasný nebyl. Až mnohem později jsem si to potvrdil podle knihy E. Štěříkové Pozváni do Slezska, kde uvádí, že v červenci roku 1775 byly v kostele konány první bohoslužby.  Okolí palouku jsem našel už souvisle zarostlé borovým lesem. Pokoušel jsem se chvíli najít nějaké známky po staveních, třeba vyrovnání terénu nebo něco z kamene, jako základovou zídku pod trámy či  rohové základní  kameny budov, ale nikde nic, vůbec nic. Ono se také těžko hledá, když není žádná představa, jak zástavba vypadala.  Neměl jsem moc času, tak jsem tuto návštěvu ukončil chvilkou ztišení. Něco zvláštního, být na místě, kde už vlastně skoro nic není, ale přesto je jasné, že zde pobývalo několik generací rodiny a další osadníci, ve všelijakých zápasech se  snažící žít ve víře, kvůli níž ti první opustili své domovy v Čechách. Pak jsem pokračoval vyhledat Čermín. To už jsem si byl jistější a nasměroval jízdu na východ k Malému Táboru a po vyjetí z lesa odbočil na sever na Čermín. Tím jsem jenom projel po hlavní cestě na konec a zpět. Hlavní dojem z takového nahlédnutí mi zůstal z přízemních domů s nízko posazenou, často doškovou střechou a to, že už tu není taková rovina jako ve Velkém či Starém Táboře. No a pak zpátky opět okolo Malého Tábora, přes Lipnik na Velký Tábor,vrátit zapůjčené kolo a pak do Bralina na autobus.  

Další neděli jsem vyrazil znovu, abych se porozhlédl pěšky po Velkém Táboře, našel dům, kde bydlela rodina a udělal si celkový obrázek. Začal jsem onou výraznou hlavní třídou. Na vesnici a hlavní třída, není to omyl? Záměrně jsem tento termín použil, protože to byla jedna z prvních věcí, která mne zaskočila. Zde jsme zvyklí, že domy většiny vesnic jsou nahloučeny blízko úzkých, často klikatých cest. I větší vesnice tak projdeme během krátké doby. Ve Velkém Táboře je ale vidět, že zakládací plán byl jiný, až velkorysý. Samozřejmě to usnadňuje i plochý terén tamější krajiny. Půdorys zástavby je rozsáhlý, obdélníkového typu cca 1,2 x 1,0 km, s polnostmi o něco více. Hlavní ulice („třída“) ve směru západ – východ je zcela přímá, délky 1030 m, s jednotnou šířkou uličního koridoru (mezi ploty) okolo 10 m. Asi v 1/3 délky od západu ji protíná pravoúhle obdobná ulice kratší a v průsečíku těchto dvou ulic, na mírně rozšířeném náměstíčku, je umístěn kostel. V jeho blízkosti pak fara a škola. Tyto dvě široké ulice pak v půdorysu tvoří výrazný kříž a to byl zřejmě záměr zakladatelů. Zkuste se podívat do mapy, nejlépe na internetu, je to pěkně vidět. Když si doplníme ještě na obou koncích té hlavní třídy další příčné ulice o něco užší, na jižní straně spojovací ulici všech tří příčných ulic a v jižní třetině rozdělení vesnice železniční tratí od západu na východ, pak máme hlavní kostru vesnice úplnou. Podél cest jsou roztroušeny domy, pozemky za nimi hned navazují. Kdo chce projít důkladně celou ves, nachodí bezmála 10 km. Našel jsem „náš“ dům i další místa, prošel skoro celou ves. Hlavní budovy už byly zděné, i když také většinou jen jednopodlažní. Několik doškových střech nebo dřevěných přístřešků jsem tu také ještě viděl, ale jinak nic zvláštního. Kostel měl ještě původní věž, ale do kostela jsem se nedostal, působilo to na mně, že je požíván jako sklad. Bylo vidět počínající chátrání hlavně věže (dnes už má novou). Ostatně i řada obydlených domů na tom nebyla lépe. Poslední chvíle jsem využil k nahlédnutí do blízkého Bralina.     

Asi v roce 1973 mi otec ukázal v němčině opsanou přednášku faráře Duvinage, kterou získal v rodině Hetmánkových, ze které pocházela jeho matka, moje babička. Když se ji podařilo mé pozdější manželce přeložit, získal jsem tím velmi cenný zdroj informací a jiný vhled do celé problematiky. Především o tom, kdy naši předkové z Čech odcházeli, za jakých podmínek a kam. Že vlastně zdaleka neplatí to tradované a různě i připomínané: jsme potomky Českých bratří (myšleno Jednoty bratrské), kteří byli po Bílé Hoře kvůli víře vyhnáni z Čech. Někde jsem i slyšel, že odcházeli s Komenským a loučili se s českou zemí na Růžovém paloučku. Nebo také, že někteří jsou potomky vyhnané české šlechty. K odchodu či útěku, (ne vyhnání) vlastně došlo o více než 100 let později. To už se mi daleko více dalo do souvislostí Jiráskem popisované období temna ve stejnojmenném románu. Další souvislosti se mi objasnily v návaznostech mezi koloniemi ve Slezsku, Zelovem a později i českými osadníky (ne všemi) na Volyni. Jak ze Zelova, tak z Volyně se několik rodin reemigrantů připojilo k baptistickému sboru v Teplé, založeném členy baptistického sboru v Čermíně. O souvislostech se Zelovem jsem trochu věděl už od otce. Zmiňoval někdy, že byl zakoupen za pruské tolary (platila tam tedy v té době pruská měna) a také, že z Tábora tam někdo pro jejich sborové začátky vezl výpomoc táborského sboru (kancionály) na trakaři. A že z Tábora chodili navštěvovat své příbuzné do Zelova. Když prý na svátek Jana (nejdelší dny v červnu) vyšli s prvním úsvitem, než se úplně setmělo byli v Zelově (ani se to nechce věřit, vzdušnou čarou to je 100 km!). Friedrichův Hradec otec v mládí několikrát navštívil, když tam vezl táborského faráře bryčkou na bohoslužby, o Husinci také věděl.    

V roce 1986 jsme ve sboru (BJB Teplá) připravovali připomínku 40 let trvání sboru. Připravil jsem při té příležitost přednášku na téma pohledu do historie reemigrantů, kde jsem řadu uvedených souvislostí zmínil. Velmi mne překvapilo po skončení, kolik účastníků mi přišlo sdělit, že nic z toho jim nebylo vůbec známo. Měli představu, že Zelov byl zcela samostatnou záležitostí, tedy že jejich předkové odcházeli z Čech přímo do Zelova. Dnes už, díky především obrovské práci sestry Edity Štěříkové, můžeme být poučenější. A to nejen kvůli znalosti určitých reálií, ale především, že můžeme v této historii nacházet stopy Božího působení při lidech, kteří byli ochotni svoji víru žít.

Když je tentokrát zaměřena naše pozornost na Velký Tábor (a okolí), je dobré si s vděčností připomenout, že z Velkého (vlastně Starého) Tábora a Čermína vzešla iniciativa k zakoupení Zelova, ke které se pak připojovali i z dalších míst. Mnohá jména tamějších Čermínských a Táborských kolonistů se dostala do Zelova a okolí a pak ještě dále na Volyň.

Na závěr bych chtěl vzpomenout jména prvních kolonistů ve Velkém (dnes Starém) Táboře jak je uvádí E. Štěříková. Řada z těchto jmen se později objevuje také v Zelově, potažmo na Volyni: Applovi, Hájkovi, Hejtmánkovi, Jedličkovi, Jelínkovi, Jersákovi, Kořínkovi, Kulhavých, Latislavovi, Matysovi, Mojžíšovi, Neumanovi, Nevečeřalovi, Novákovi, Petrákovi, Poláčkovi, Pospíšilovi, Provazníkovi, Remešovi, Růžičkovi, Samkovi, Stehlíkovi, Strnadovi, Sukovi, Šimákovi, Šťástkovi, Štěpánovi, Schreibrovi, Tomešovi, Tučkovi, Utíkalovi, Veverkovi, Votýpkovi, Zitovi.             Možnost podívat se na Tábor, Čermín (tak se říkalo v tamější češtině, ne do Tábora ale na Tábor) jsem měl pak ještě v roce 1996 se sborovým autobusovým zájezdem a posledně v roce 2018 se synem Pavlem a mým bratrem MUDr. Karlem Mosesem. Navštívili jsme i menší místa jako Malý Tábor, Utrata, Milenčín. To už ale Baldovický les protínala mezi Velkým a Starým Táborem, (a Čermínem, Malým Táborem, Milenčínem) dálnice. Moji první cestu na kole by už nešlo si zopakovat. Velký Tábor už měl asfaltové cesty, kruhovou křižovatku, vyrostla zde řada zcela  nových rodinných domů, u kterých už nejsou žádné hospodářské stavby. Ostatně ty už zmizely i u většiny starších domů. Na cestě nepotkáte koně s vozem, ani je neuvidíte na poli. Zmizela většina malých políček, prohání se tam moderní traktory, lidi na poli není vidět. Podobné změny v menším rozsahu poznamenaly také Čermín a dokonce i Malý Tábor. Velký Tábor i všechna další místa v okolí, kde čeští osadníci pobývali, doznal velký změn a ty budou přibývat. Stopy po nich mizí. Mnohem důležitější ale je, zda nemizí stopy víry a Božího působení v životech potomků těchto osadníků, byť žijících už jinde.